Kapitola: 16 z 18
Sonda do minulosti
Před vánočním plesem ve společenské místnosti Nebelvíru
Zrzavý mladík sedí v křesle. Výjimečně okolo něj nejsou jeho přátelé. Nad ním stojí asi tak patnáctiletá blonďatá dívka. Celkem pěkný obličej má lehce zarudlý a nervózně si kouše ret.
„Pojď se mnou na ples!“ štěkne na zrzka bez obalu.
„Ne, už v tom dopise jsem ti řekl, že ne!“ nekompromisně zboří její naděje.
„Proč ne?“ drobná brada se jí začne nepatrně chvět a oči získavají skelný nádech – něco mezi skleničkou na víno a lahví od okurek.
Ron se podrbe ve své rudé kštici a konečně se podívá dívce do očí.
„Ale Me... heh...“
„Melinda, už jsem ti to říkala snad stokrát,“ uraženě fňukne blondýna a brada se jí již třese stupňem čtyři na Richterově stupnici.
„Hm, Melindo, už jsme o tom hodili řeč přes sovu, kolikrát ti mám říkat, že jsi teprv čtvrťačka? Jsi malá holka,“ s diplomatickým výrazem misionáře v Malajsii, který domorodcům vysvětluje, že sníst ho opravdu není dobrý nápad, jí znovu odříkal své memento.
Třes její brady nabírá na síle, klepe se jako sváteční skleničky McGonagallové před návštěvou Hagrida.
„Zato ty seš dospělej, co?! S kým teda půjdeš?“ odsekne mu Melinda trochu (víc) vyšším hlasem - takzvanou fistulí. Zrudne jako dobře uvařený humr, až může v klidu konkurovat Ronovu háru.
„Hej, Levandule,“ křikne chlapec na dívku na druhém konci společenky. „Už máš někoho na ples?“
Dívka zavrtí hlavou.
„Půjdeš se mnou?“ otáže se.
„Jasně,“ kývne dívčina s úsměvem.
Chlapec se obrátí zpátky na blondýnu a nasadí úsměv číslo pět (odzbrojující a nevinný, ale ne moc, to ještě Ron neumí, lekce od Zlatoslava Lockharta - Jak na krásný úsměv - jsou bohužel poněkud omezené...).
„S Levandulí.“
Melinda uraženě sykne, přestane se ovládat a, sotva se otočí, její oči se zalijí slzami. Prsty obou rukou se sevřou v pěsti. Ještě za Ronem křikne, že si to vypije, a odpochoduje z místnosti.
*
A žal se mění ve vztek. A vztek, ten vážení, začíná volat po pomstě.
Počet přečtení: 266 krát
Hodnocení: 10.00 [1 hlasů]